13. 12. 2014

Doprava - Transport

Finsko je země skoro dokonalá, ale přesto se občas dá najít něco, co funguje líp doma - například veřejná doprava. Typický český bručoun samozřejmě považuje naši mhd za katastrofální, protože vlaky, autobusy i šaliny mají neustále zpoždění a sotva teplota spadne k nule, doprava začíná kolabovat. Těžko se mu vysvětluje, že tohle se neděje jenom u nás, ale i jinde, a že na tom jsme oproti jiným státům vlastně dost dobře.
Jak teda vypadá finská doprava? Zaprvé - autobusy zastavují jenom na znamení. To znamená například to, že když dobíháte na zastávku, ke které se právě blíží autobus, a nejste zrovna v pozici, kdy řidič vidí, že na něho máváte, může se stát, že prostě jenom projede okolo vás (jenom tento týden se mi to stalo už dvakrát). Pokud nejste místní a potřebujete se dostat na nějaké konkrétní místo, můžete mít problém, protože autobusy někdy hlásí příští zastávku, ale někdy taky ne - občas se ta svítící cedule zasekne a ukazuje jenom hodiny. Pak se dost těžko odhaduje, kdy zmáčknout čudlík, aby autobus zastavil. Já jsem měla ze začátku štěstí na to, že autobusy, kterýma jsem jela poprvé, zastávky ukazovaly, takže jsem se včas naučila, kdy mám vylézt.
Další problém, který tohle (ne)zastavování způsobuje, je to, že autobus danou trasu pokaždé projede za jiný čas, takže jízdní řád není řád, ale jenom odhad jízdního řádu (a je to na něm i napsané). Dvě minuty, šest minut, deset minut zpoždění, to je naprosto fuk, jednou to prostě přijede. Ještě horší ale je, když se blížím k zastávce dvě tři minuty před plánovaným odjezdem a jenom vidím, jak si autobus vesele odjíždí. To mě dokáže naštvat daleko víc než zpoždění. V Brně mi to nikdy tak hrozné nepřišlo - částečně kvůli tomu, že spoje jezdí daleko častěji, takže když ujede jeden, do pěti minut se objeví další. Jenže Tampere je menší a autobusy nejezdí tak často, takže mezi nima jsou většinou minimálně desetiminutové rozestupy. I když je v jízdním řádu jenom pětiminutová pauza (to se stává jenom ve špičce na nejfrekventovanějších linkách), v praxi to vypadá tak, že deset minut nic a pak se objeví dva autobusy najednou a po zbytek cesty se předjíždějí (jeden zastaví v zastávce, druhý nemusí, pokud zrovna nikdo nechce vystoupit, a tak se ten pozdější dostane dopředu a v některé z dalších zastávek se zase vymění).
Abych ale jenom nekritizovala, zmíním i jednu věc, která se mi líbí, a to je místní "šalinkarta." Je to normální čipová karta, která má ale z jedné strany reflexní vrstvu, takže když tím mávnete na řidiče, máte větší šanci, že vás uvidí, obzvlášť v tomhle období, kdy je tma, tma, pak pár hodin šero a zase tma. Ze stejného důvodu taky Fini nosí na bundách a taškách odrazky - ono se to hodí, když si to člověk šine přes přechod na červenou a najednou se tam objeví auto (to mě taky dostává - červená tady podle většiny chodců znamená asi něco jako: rozhlídni se, jestli něco nejede, a můžeš přejít).
Autobusy teda nejsou zdaleka dokonalé, ale Fini stejně radši jezdí na kole, a to i v zimě. A kdyby se někdo ptal na můj skromný názor, jak rozšířit kola i u nás, doporučila bych jedno - pustit je na chodník. Tady je prakticky na každém chodníku značka "stezka pro chodce i cyklisty" a nevšimla jsem si, že by to někomu vadilo. Občas se objeví cyklostezka jako vyhrazený pruh na silnici, ale v naprosté většině kola prostě patří na chodník. Přijde mi to jako daleko lepší řešení než u nás - cyklista na chodníku je pro chodce daleko míň nebezpečný než auto pro cyklistu na silnici. Kdy to konečně napadne někoho u nás?

Tohle sice s článkem nesouvisí, ale zítra to zpíváme na koncertě :)
This has nothing to do with the article, but tomorrow we sing this at the concert :)


Finland is an almost perfect country, but still I can find a few things that are better at home - for example public transport. The typical Czech grouch of course thinks that our transport is catastrophical, because trains, trams and buses are always late and as soon as the temperature drops to zero, the transport starts to collapse. It's hard to explain to such person, that this doesn't happen just in the Czech Republic, but also anywhere else, and that actually we have much better transport than many other countries.
So how does the Finnish public transport look like? First of all - the buses stop only on request. That means for example that when you run to the stop, where the bus is approaching and the driver doesn't see you waving at him, he might just drive past you without stopping (just this week it happened to me twice). If you aren't local and you need to get to some place, you might have a problem, because the buses sometimes show the next stop, but sometimes they don't - the sign gets stuck and shows only clock. Then it's hard to guess when to push the button to make the bus stop. I was lucky in the beginning, that the buses I rode for the first time all showed the stops, so learned where to get off.
Another problem caused by this (not) stopping is that the same route takes always different time to drive. Therefore the time schedule is not a schedule, but just an estimate (and it's also written on the schedule). Two minutes, six minutes, ten minutes of delay, it doesn't matter, it will arrive eventually. It's even worse when I'm approaching the stop two or three minutes before the departure time and just see the bus leaving. That upsets me much more than the delays. It wasn't so bad in Brno - mainly because the buses and trams go more often, so when you miss one, the next one appears in five minutes. However Tampere is smaller and buses don't go so often, so there's usually at least ten mintues between them. Even though there's sometimes just five minute space in the schedule (only in rush hours on the most busy lines), it actually looks like this - ten minutes nothing and then two buses arrive at the same time and overtake each other for the rest of the ride (one stops in the stop, the other one doesn't have to, if nobody wants to get off, so the latter gets to the front and in one of the next stops they change places).
I don't want to criticize only, so I have to mention one thing that I really like, and that's the transport card. It's just a chip card, but one side is reflective, so when you wave it at the driver, you have better chance that he'll see you, especially in this time of year, when it's dark, dark, then a few hours of dimness and then darkness again. For the same reason Finns wear reflectors on coats and bags - it's useful, when someone jaywalks and suddenly there's a car (this really gets me - the red light according to the most of the pedestrians means something like: check if there's no car coming and you can cross the street).
So the buses aren't perfect, but Finns prefer bicycles, even in winter. And if someone asked my humble opinion, how to expand cycling in Czech, I'd recommend one thing - let the cyclist on the pavement. Here almost every pavement is route for pedestrians and cyclists and I haven't noticed anyone protesting. Sometimes there's a bicycle path on the road, but mostly the bikes belong on the pavement. I'd say it's much better solution than at home - the cyclist on a pavement is much less dangerous to the pedestrians than cars to cyclists on the road. So when will someone think about this?


Tohle zpíváme taky. / We sing this as well.

5. 12. 2014

Něco o škole / Something About School

Semestr pomalu končí. Tu těžší část úkolů už mám za sebou, čekají mě ještě tři zkoušky a jedna esej, ale už aspoň nemám takové stresy, že nestíhám. A taky to znamená, že mám zase čas a chuť na blog. Za celou tu dobu, co jsem tady, jsem se ještě nedostala k tomu, jak tady vlastně škola probíhá, takže dnešní téma je jasné.
Na rozdíl od Česka školní rok na základkách a středních školách začíná už prvního srpna a končí posledního května. Vysokoškoláci mají začátek o měsíc posunutý, takže jsem se letos docela těšila na to, že půjdu zase jednou do školy prvního září, což nakonec nevyšlo, protože začátek byl hodně pozvolný a některé kurzy začaly až v půlce září.
Semestr je rozdělený na dvě periody, což přináší výhody i nevýhody. Hlavním plusem jsou týdenní prázdniny, které by se určitě hodily i doma. Negativem jsou potom zkoušky před koncem první periody, které ale naštěstí nejsou ve všech předmětech. Za výhodu i nevýhodu se dá považovat to, že některé kurzy trvají jenom jednu periodu, takže rozvrh může v listopadu vypadat jinak než v září - jde o to, jestli se změní k lepšímu, nebo k horšímu.
Konec semestru je takový neurčitě rozplizlý - zatímco některé zkoušky proběhly už koncem listopadu, jiné píšeme až poslední týden před Vánocema, což ale není vůbec na škodu, protože díky tomu máme dost času na přípravu. Z některých předmětů zkouška není vůbec, někde místo ní píšeme esej, někde prezentaci a v jiných kurzech jsou kredity jenom za docházku. Docela dobrý systém, co?
Na konci každého kurzu, tady i doma (teda aspoň na MU, nevím, jak rozšířené je to jinde), je běžné odevzdávat zpětnou vazbu, ať už elektronicky v ISu nebo na papíře jako tady. Rozhodně ale doma není pravidlem psát na začátku semestru, co vlastně od výuky očekáváme (i když i tohle se už občas objeví, hlavně pokud lektor není Čech). Poprvé v životě jsem tak odpovídala na otázky typu: "Co můžu udělat pro to, aby se celé skupině dobře učilo?" nebo "Jak mi může učitel pomoct se studiem?" Jinak řečeno - člověk musí přemýšlet o tom, proč studuje, jak studuje a co studuje. Myslím, že zrovna tohle by bylo užitečné zavést i doma, i když asi potrvá ještě dlouho, než to tam vůbec někoho napadne.


The semester is almost ending. I've already done the harder part of the tasks, now I only need to pass three exams and finish an essay, but at least I'm not so stressed of having no time. It also means that I can enjoy blogging again. During the whole time I'm here I haven't yet got to the topic of how the school here is organized, so that's what I'll write about today.
Unlike in the Czech Republic, the school year here in primary and secondary schools starts on August 1st and ends by the end of May. Universities start a month later, so I was looking forward to going to school on September 1st again after a few year, but this didn't happen, because the beginning of the semester was unhurried and some of the courses didn't start until mid-September.
The semester is divided into two periods, which brings both advantages and disadvantages. The main plus side is a week long holiday, which would be really useful also in Czech. Negative side are the exams at the end of the first period, although luckily they aren't in all courses. As both advantage and disadvantage may be considered the fact that some courses last for only one period, so the schedule can look different in September and in November. The question is, does it change for better of worse?
The end of the semester is a bit vague. While some exams took place already in the end of November, the last ones are in the last week before Christmas. That's not bad at all, because we have enough time to prepare for them. In some courses there's no exam at all, in some we write an essay or a presentation and in others we get credits just for coming to the lessons. Quite a good system, right?
At the end of every course, both here and at home (or at least in my university) we give feedback, either in electronic or paper form. What's not typical at home is the first task at the beginning of the semester - to write, what we expect from the course (also these questions start to appear at home, but usually only if the teacher isn't Czech). So for the first time in my life I had to answer the questions like: "What can I do so the whole group can study better?" or "How can the teacher help me to study better?" To put it differently, we are forced to think about why we study, how we study and what we study. I think that it would be really useful to introduce this at home, although I'm affraid it will take a lot of time until someone gets the idea.

9. 11. 2014

Sing Sing Sing

Tak mi to tu pomalu umírá. Tenhle článek mi tu leží rozepsaný už dva týdny, ale od té doby jsem se na blog nedostala. Čas by snad i byl, ale chuť na psaní po všech školních esejích, prezentacích a podobných záležitostech mi už nezbývá. Takže každotýdenní článek je nejspíš utopie. Každopádně teď je na čase aspoň dopsat to, co mi tu leží, než úplně zapomenu, co jsem vlastně dělala.
Po dvanácti letech zpívání ve sboru mi bylo jasné, že s tím nehodlám přestat ani ve Finsku. Jak už jsem zmiňovala, momentálně jsem členem univerzitního sboru TYL. Před dvěma týdny jsme měli první příležitost předvést se v letošní sestavě: v pátek jsme koncertovali v Espoo, kam nás pozval spřátelený sbor Juvenalia, a v sobotu oba sbory zopakovaly vystoupení tady v Tampere.
Publikum na obou koncertech nebylo nijak početné (sobotní neúčast dávali někteří za vinu tomu, že zrovna probíhalo hokejové derby mezi místními týmy Tapparou a Ilvesem), ale koncerty dopadly docela dobře. Každý si sice stěžoval, že něco pokazil, ale vypadalo to, že každý v jiném místě, takže ve výsledku to nebylo poznat, nebo si toho aspoň nevšimla naše sbormistryně Päivi. Sobotní zkouška před druhým koncertem totiž vypadala asi takhle: první skladba - pár taktů - jedeme dál. Druhá skladba - pár taktů - jedeme dál. Třetí skladba - pár taktů - jedeme dál. Čtvrtou skladbu, která nám šla podle mě bez větších problémů, jsme projeli celou. A pátá - ta, se kterou nebyl úplně spokojený nikdo z nás? Tu přece nemusíme zkoušet vůbec! Ale na občas podivné sbormistrovské nápady jsem za posledních dvanáct let zvyklá, takže mě to fakt nemohlo zaskočit.
Každopádně jsme (podle našeho skromného názoru) byli lepší než druhý sbor z toho prostého důvodu, že jsme měli zajímavější program. Juvenalia má sice technicky velice kvalitní zpěváky, ale shodli jsme se s pár dalšíma lidma, že nám skoro všecky jejich skladby zněly stejně a moc složitě na to, abysme si je dokázali pořádně užít. Jedinou výjimkou byla poslední skladba, která si vypůjčila Shakespearův text z Macbetha - stejný kus, jaký je i v Harry Potterovi.
Po koncertu následovala afterparty. Každý přinesl něco k jídlu a pití a pak se sedělo a samozřejmě zpívalo - co taky čekat od sboristů, že jo. Jenom je trochu naprd, že většinu těch písniček neznám a neumím! Zpěvníček pomohl jenom občas, jednak v něm nejsou zdaleka všecky věci, které zrovna někoho napadne zpívat, a jednak jsou to minimálně čtyřhlasé, ale často i ještěvícehlasé skladby, kde není zrovna jednoduché chytit svůj hlas. Potřebovala bych asi zkoušku jenom na tady tyhle písničky, které jsou zrovna (nebo stále) mimo program.
A než jsem stihla tenhle článek dopsat, přiblížil se nám další koncert. Tenhle pátek budeme zpívat na slavnostním otevření místního obchoďáku Stockmann. Údajně je tam pozvaných pár tisíc lidí, ale bůhví kolik jich nakonec dojde. Zažila jsem už různé varianty, od situací, kdy na pódiu bylo víc lidí než pod ním, po koncerty s Idou pro pár stovek lidí. Tož uvidíme v pátek.

Juvenalia s jejich nejlepší písní / Juvenalia with their best song


So this blog is slowly dying. I've started writing this post about two weeks ago, but I haven't opened Blogger ever since. I'd probably find time, but after all the essays, presentations and other school stuff I don't feel like writing anything else. So an article per week is utopia. However I should now at least finish what I've already started writing, before I forget, what I've been doing.
After twelve years of singing in a choir I was sure I'm not going to stop even in Finland. As I've already mentioned, I'm a member of the university choir TYL. Two weeks ago we had the first performances: on Friday in Espoo, where we were invited by a friend choir Juvenalia, and on Saturday both choirs performed here in Tampere.
Although there weren't too many people in the audience on both concerts (someone thought that all people went to watch the ice-hockey derby between the two Tampere teams, Tappara and Ilves), the concerts turned out nice. Although everyone complained, that he or she spoiled something, it seems, that everyone did it in a different spot, so you wouldn't tell it from the outcome. Or at least our conductor Päivi didn't notice, because the rehearsal before the second concert on Saturday looked like this: the first piece - a few bars - let's go on. The second piece - a few bars - let's go on. The third piece - a few bars - let's go on. The fourth piece - the one where we didn't have any serious problems, as far as I noticed - but we rehearsed it from start to end. And the fifth piece - the one everybody had problems with? Oh, why should we go through that at all? But I'm quite used to weird conductors' ideas in the past twelve years, so that couldn't unsettle me.
Anyways, in our humble opinion we were better than the second choir for one simple reason - we had a more interesting programme. Although Juvenalia has singers with great voice technique, but we agreed with a few people that their songs sounded all the same and too complex to enjoy. The only exception was the last song with Shakespeare's lyrics from Macbeth, the same part as is in one Harry Potter song.
After the concerts there was of course afterparty. Everyone brought something to eat and drink and than we sat and of course sang - what else would you expect from choir people. The only notsogood thing was that I didn't know most of the songs. The songbook was useful only sometimes, not only there aren't all the songs we sang that night, but also, most of the pieces are at least for four, but often for even more voices and it's not so easy to find your own melody. I'd need a separate rehearsal just for these songs, which are right now (or permanently) out of the concert programme.
And before I even managed to finish this article, another gig has approached. This Friday we're singing in opening of the Stockmann department store. As far as I've heard there are a few thousand invited people, but who knows how many will eventualy arrive. I've experienced many different variants, from situations, where there were more people on the stage than under it, to concerts with Ida for a few hundreds of people. So let's see on Friday.

Tohle je sice ze staršího koncertu, ale teď jsme to zpívali taky.
This is from an older concert, but we sang it this time, too.

13. 10. 2014

Barevné Tampere / Colourful Tampere

Poslední dobou se mi nechce psát. Školní práce, maily nebo blog, nic ze mě neleze, nebo se k tomu musím hodně nutit. Ale vzhledem k tomu, že jsem vynechala článek už minulý týden, teď bych zase mohla něco naškrábat.
Venku je krásně barevně. Podzim je ve svojí nejhezčí fázi, každý strom a keř má jinou barvu a počasí taky není nejhorší, občas zaprší, občas je kosa, ale mezi tím se najde spousta pěkných a docela teplých dní. Jenom je problém odhadnout bez teploměru, jak moc zima je venku a co si teda mám obléct.
Abych měla z čeho vybírat, občas je potřeba šatník doplnit. K tomu jsou naprosto ideální kirppisy čili blešáky čili obchody, kde se dá sehnat použité cokoli, od oblečení a bot přes knížky, časopisy, cdčka a dvdčka k nádobí, dekoracím, kufrům, dětským výbavičkám a bůhví čemu ještě. Výhodou kirppisu jsou ceny - kvalitní, i když obnošené věci, se dají sehnat za pakatel, klidně třeba svetr za 5,50 nebo i 3 eura. Zatím jsem prošla jenom dva takovéhle obchody, ale je jich tu daleko víc, Fini v nich nakupují často a rádi a proto tam bývá docela narváno. Ze mě se taky pomalu, ale jistě stává pravidelný zákazník.
Nakupování v kirppisu vyžaduje trošku důkladnější přemýšlení o tom, jak ten který kus oblečení zapadne do stávajícího šatníku. Fini, i když jenom někteří, jsou v oblékání mnohem kreativnější než průměrný Čech. Taky tady najdete spoustu lidí v modrodžínovo-tričkovo/bundovo-teniskové uniformě (když na mě v týdnu vybafl článek o tom, že se Češi neumí oblíkat do města a pořád chodí v outdoorovém, jako první mě napadlo, že by se autorka článku měla podívat sem na sever), vedle toho tu je ale daleko víc lidí, kteří nejdou s davem a nebojí se dát si na sebe něco originálního. Nemusí to být zrovna takové modely jako na (už nefungujících) hel-looks (ty jsou většinou trochu extrémní i na mě), ale je to o pár tříd výš než zmíněná uniforma.
Tampere je celé barevné i v dalším ohledu. Přestože je oproti Brnu asi poloviční, potkáte tu daleko víc lidí, na kterých jde na první pohled vidět, že jejich předci Fini určitě nebyli. České aféry s muslimskýma šátkama mi přijdou poněkud směšné vzhledem k tomu, že za 22 let v ČR jsem viděla míň hidžábů než za necelé dva měsíce tady. A to Finsko není tak vyhledávaným cílem muslimů jako třeba sousední Švédsko. Vedle toho je tu taky hodně černochů a Asiatů a dalších cizinců, kteří s Finama trochu splývají aspoň vzhledově. A nepřijde mi, že by lidi nějak extrémně řešili, jestli má tamten člověk na hlavě dredy, hidžáb nebo třeba modré vlasy (těch je tu taky dost, blonďaté háro se holt barví snáz než tmavé). Samozřejmě jsou slyšet i nacionalistické hlasy, třeba od populistických Pravých Finů, ale všeobecně je tu daleko tolerantnější prostředí než doma. Ani se mi nechce vracet :)


Recently I haven't been in a mood for writing. School essays, emails or blog, nothing's coming out of me unless I really push myself. But I skipped the post last week, so I should scribble something now.
Outside it's nicely colourful. Autumn is in it's most beautiful stage, every tree and bush has a different colour and the weather is not bad, too. Sometimes it rains, sometimes it's cold, but there are a lot of nice and fairly warm days in between. It's just difficult to guess without the thermometer how cold it is outside and what should I put on.
Sometimes it's necessary to add something new to the wardrobe, so I have enough stuff to chose from. The ideal places to do so are kirppises or flea markets or shops which sell used anything from clothes and shoes to books, magazines, cds and dvds to dishes, decorations, suitcases, children stuff and many more. The advantage of kirppis are the prices - you can get clothes in good quality, although used, for ridiculous prices, for example sweater for 5,50 or even 3 euros. I've visited only two of these shops so far, but there's many more here, Finns like to shop there, so they're often crowded. I'm slowly becoming a regular customer as well.
Shopping in kirppis needs more careful thinking about how does this or that piece of clothing fit into the wardrobe. Finns (some of them) are much more creative in dressing than an average Czech. You can find here many people in blue jeans - T-shirt/jacket - sneakers uniform as well (when I found an article this week about how horribly Czechs dress and they're always wearing outdoor clothes, my first thoughts were that the author of the article should see it here in the north), but besides them there's also a lot of people who aren't afraid to be original. It doesn't have to be such models as on hel-looks (they're usually too extreme even for me), but it's usually much better than the above mentioned uniform.
Tampere is all colourful also in another aspect. Althoug it's about half the size of Brno, you can meet here much more people that don't look like they're parents come from Finland. Czech affairs with muslim scarves look funny from here, because in 22 years in Czech I've seen less hijabs than in something under two months here, and Finland isn't even such a sought-after muslim destination like for example Sweden. There are also many black and Asian people and other foreigners, who are more difficult to tell from Finns just from their appearance. I haven't noticed, that people would be too concerned about if the other one has dreadlocks, hijab or blue hair (there are quite a lot of blue-haired people here, well, blond hair is easier to dye than dark). Of course you can sometimes here nationalist voices as well, for example from the populist True Finns, but the environment in general is much more tolerant than back home. I don't even want to come back :)

29. 9. 2014

Mimo provoz / Out of order

Původně jsem si myslela, že o víkendu na blogu nic nepřibude, protože to nestihnu. V pátek posezení se spolužákama, o víkendu sborové soustředění... ale nakonec houby z toho. Ve středu jsem se probudila s bolavým krkem, odpoledne se k tomu přidala teplota, tak jsem se zavrtala do postele a čekala, co z toho vznikne. Docela často mi takhle začíná rýmečka. Když se ale ani v pátek ráno rýma nespustila a krk byl pořád bolavější a bolavější, bylo mi jasné, že je to moje druhá oblíbená společnice, angína, a tudíž by bylo rozumné zajít k doktorovi.
Naštěstí je info o doktorech obsažené v materiálech, které jsme dostali během orientačního týdne. Takže najít číslo, prokousat se telefonním automatem až na konec a pak počkat, než zavolají zpátky. Vysvětlit sestře, co mi je, a domluvit si schůzku. Zdravotní středisko je hned vedle univerzity, takže jsem ho nemusela hledat (teda jenom vchod, napřed jsem se tam snažila dobýt třema různýma dveřma, z nichž ani jedny nebyly ty správné).
V pátek jsem nakonec doktora vůbec neviděla. Vyšetřila mě jenom sestra a celé vyšetření vlastně spočívalo jenom v tom, že se mi podívala do krku, když jsem jí vysvětlila, co mi je. Pak mě poslala do laborky, kde mi udělali výtěr z krku - a hotovo. Co taky víc, že jo. Dneska mi sestra volala, že mám opravdu v krku nějakou potvoru bakterii, takže si mám dojít za doktorem, ať mi napíše antibiotika. Takže jsem opět naklusala do střediska, v recepci mi bylo oznámeno, že si pro mě doktor dojde, přede mnou jsou asi jeden nebo dva lidi... načež jsem tam čekala přes hodinu. Už jsem uvažovala, že půjdu zpátky na recepci zeptat se, jestli jsem jim nevypadla ze seznamu nebo tak něco, ale pak mě konečně jeden doktor zavolal. Znovu jsem zopakovala, co mi je, podíval se mi do krku, napsal antibiotika a konec. Po víc než hodinovém čekání jsem byla hotová ani ne za pět minut, mohla jsem vesele odklusat do lékárny, pro jídlo a domů.
Taky jsem uvažovala, jestli mám, nebo nemám jít do školy. Asi už bych to zvládla, ale na druhou stranu - sama nesnáším, když jsou okolo mě posmrkávající a pokašlávající individua šířící infekce na všechny strany, takže jsem se nakonec rozhodla zůstat ještě dva dny doma. Ale poměrně dlouho jsem přemýšlela, jestli si jenom hledám výmluvu, abych se mohla flákat, nebo dělám dobře, že tam nejdu, aby všichni okolo mě nelehli taky. Přijde mi, že spousta lidí se často snaží přemáhat a dopovat lékama, aby toho víc zvládli, i když to není úplně nutné, a neberou ohled na okolí. Takže flákač, nebo sobec, co je lepší?


At first I thought that during this weekend I won't have time to write anything on the blog. Meeting with classmates on Friday, choir camp at the weekend... but in the end there was nothing of that. On Wednesday I woke up with sore throat, in the afternoon I got fever, so I sank into the bed and waited, what will happen. Quite often this is how my colds start. On Friday morning it still didn't look like cold, but the throat was more and more painful, so I realized, that this is my other good friend tonsillitis and it would be wise to see a doctor.
Luckily, all the info about doctors is in the materials we got during the orientation week. So I had to look up the phone number, get through the automat and wait until they call back. Then I explained to the nurse what's wrong with me and set an appointment. The medical center is right next to the university, so I didn't have to look for that, though I had to find the right entrance, at first I tried to get through three different doors (all wrong).
On Friday I didn't see a doctor at all. I was just examined by the nurse - well, I explained what's wrong with me and she just looked into my throat. Then she sent me to the lab, where they swabbed my neck and that was all. Today the nurse called that there really is a bacteria, so I should see the doctor to prescribe me some antibiotics. So I came to the medical center again, checked at the reception and was told, that the doctor will come for me to the lobby, there are just one or two people waiting. So I waited... for more than an hour. I was already thinking about going back to the reception to ask, if they haven't forgotten about me, but then finally a doctor called me. So I repeated once again what's the problem, he checked my throat and presribed the antibiotics. After more than an hour of waiting I spent there less than five minutes, so I could only go to the pharmacy, supermarket and home.
Also I was thinking if I should or should not go to school. I would probably manage it, but on the other hand, I hate when there are people sneezing and coughing around me, so I decided to stay at home for a couple of days. But I spent quite a lot of time thinking, if I'm just seeking excuses why not to go to school, or if I'm being nice to the other people, so they don't catch it from me. It seems to me that a lot of people are pushing themselves to do more, even though it's not absolutely necessary and they don't care about the people around them. So lazy or selfish, what's better?

21. 9. 2014

Hyvää ruokahalua!

Kdyby mi právě nevypršel kredit na jízdence, ani by mi nedošlo, že už jsem tady měsíc. Pořád mám tak trochu dojem, že jsem sotva přijela, ale na druhou stranu zároveň, jako bych tady bydlela už pár let, nebo aspoň měsíců. Ze školy se pomalu stává rutina, rozvrh už si pamatuju a nemusím hledat, kde se schovává která učebna. Stereotypu se ale zatím úspěšně vyhýbám. Tento týden jsem si poprvé půjčila knížku v knihovně a poprvé jsem zkusila jít celou cestu do školy i ze školy pěšky. Když spěchám, zabere mi to přesně hodinu a dvě minuty, klidným tempem o něco víc. Podnikat to každý den se mi nechce, ale párkrát do týdne bych to mohla zvládnout. Třikrát týdně začínám školu v 10.15, a protože se ráno budím zbytečně brzo, není problém vyrazit okolo deváté a přijít pěkně v klidu a včas na výuku.
Taky pořád objevuju nové místa, kde se dá nakoupit. Minulý týden to byla obří Prisma, dneska podobně obří K-market vzdálený sice jenom jednu zastávku autobusem, ale pěšky asi půl hodiny, takže jsem nákup spojila s procházkou, a i když jsem původně plánovala koupit jenom pár drobností, nakonec mi málem upadla ruka. Holt když nechci utrácet, musím jenom do Sale přes ulici, to je moc mrňavé na to, abych tam nechala majlant. Ceny jídla obecně jsou tady zhruba dvakrát až třikrát vyšší než doma, ale samozřejmě to neplatí o všem. Výjimkou jsou třeba jogurty, které se od sebe cenově hodně liší, ale není problém sehnat je i pod padesát centů, jednou jsem dokonce našla nejlevnější za třicet centů, což odpovídá cenám v Česku (taky pamatujete doby, kdy jogurty za deset korun patřily k těm dražším?).


Perfektní místo, kde se dá dobře a za přiměřenou cenu najíst, jsou školní menzy. Oběd se studentskou slevou stojí 2,60, takže asi dvojnásobek toho, co utratím za školní oběd v Brně, ale kvalita je nesrovnatelně jinde. Většinou jsou na výběr tři jídla, z toho jedno vegetariánské, a každý si může nabrat, kolik chce. Polívka se nejí před jídlem, ale je možné si ji vzít jako hlavní chod, taky je většinou o něco hustší než typická polívka v Česku.
K jídlu patří taky salát - opět si každý na malý talíř naloží, na co má zrovna chuť, nabídka je pestrá a každý den trochu jiná: většinou je tam ledový salát a mrkev, dál třeba rajčata, okurky, kukuřice, hrášek, fazole, olivy, občas i už namixovaný salát, někdy i s těstovinama... až jsem z toho dostala hlad. Další typickou součástí finského oběda je pečivo s máslem nebo pomazánkou, které Fini přikusují k hlavnímu jídlu. Já to většinou dělám malinko jinak, nejdřív sním hlavní jídlo, ke kterému uždibuju salát, a zbytek zeleniny dojím potom s chlebem. Na pití je kromě vody a šťávy na výběr taky něco, co by Čech v jídelně nečekal - jednak kotikalja, což je takové slabší a sladší pivo, a potom taky mléko a piimä čili podmáslí. Po finském vzoru si většinou beru dvě skleničky, jednu s vodou, druhou s mlíkem.
Dál se v jídelně dá koupit spousta dalších věcí, třeba sladkosti, káva nebo sendviče, ale to už nepatří do ceny oběda, takže to nechávám ležet. U jiného pultu se taky dají dostat smažené věci - hranolky, burgery a tak dále, ale ani to mě moc nebere, za ty čtyři roky v Brně jsem menzovního fast foodu přežraná. Tady je vlastně strašně lehké jíst poměrně zdravě, když vám to strčí až pod nos, za dobrou cenu a navíc to dobře chutná (teda pokud zrovna nejste z Číny - snad všechny Číňanky, co jsem tu potkala, se shodly na tom, že jim finské jídlo nejede). Takže toho velice ráda využívám a doma si vařím jenom o víkendu. Aspoň si tak nevyčerpám svoje kuchařské (ne)umění hned na začátku.
A mimochodem - nadpis tohoto článku znamená dobrou chuť!




If I haven't just run out of credit on my transport card, I wouldn't even realize that I've already been here for a whole month. It still seems like I've just arrived, but at the same time it's like I've lived here for years, or months at least. The school's becoming a routine, I remember the schedule and I don't have to search where's this or that lecture room. But I'm still successfully avoiding the stereotype. This week I borrowed the first book from the library and walked for the first time both to and from school on foot. When I'm in hurry, it takes me exactly one hour and two minutes, a little more when I don't rush. I don't feel like doing it every day, but I could manage a few times a week. The school starts at 10.15 three times a week and because I wake up too early in the morning, there's no problem to get out around 9 and come to school in time.
I'm still discovering new places to shop. Last week it was a huge Prisma, today also huge K-market just one bus stop from my place, but it took about half an hour on foot. So I went for a walk and although I'd planned to buy only a few things, in the end I almost couldn't carry it home. If I don't want to spend too much, I have to shop only in Sale across the street, it's too small to spend there a fortune. Food prices here are generally two or three times higher than at home, but there are exceptions. One of those are yoghurts - the prices differ, but it's easy to find some that cost under 50 cents and once I even found one for about 30 cents, which is about the same as in the Czech Republic.


The great place where to eat good food for a good price are school canteens. The student price for a lunch is 2,60 EUR, which is about twice as much than in Brno, but the quality is much higher. Usually you can choose from three meals (one of them vegetarian) and you can take as much as you want. You don't eat soup before the main course (like in Czech), but you can take it as a main course, usually it's a bit thicker than a typical Czech soup.
The meal also contains a salad. Again, everyone can pick what they want, the offer differs every day: usually there's lettuce and carrot, then for example tomatoes, cucumbers, corn, peas, beans, olives, sometimes already mixed salad or even pasta... I got hungry from all of that. Another typical part of a Finnish lunch is bread with butter or spread. Finns usually eat it with the main course, I do it a bit differently - first eat the main course with some vegetables and then the rest of the salad with bread. You can drink water or juice, but there are also other, less expectable choices - kotikalja, which is lighter and sweeter beer, and also milk and sour milk. Like most Finns I take two glasses - one for water, one for milk.
The canteen also offers other stuff - sweets, coffee or sandwiches for example, but they're not included in the lunch price, so I ignore them. You can also get fried stuff like fries and burgers and so on at another counter, but I've had enough of canteen fast food in Brno, so I ignore these as well. It's actually pretty easy to eat healthy here - it's quite cheap and tastes nice (unless you're from China - all the Chinese girls I've met here agreed that they don't like the food here). So I gladly use this chance and cook for me only at weekends, at least I don't use up all my cooking skills in the begining.
And by the way, the headline of this article means - Bon appetite! Enjoy your meal!

14. 9. 2014

Spousta lidí, spousta zvířat / A lot of people, a lot of animals


Pomalu to začíná vypadat, že jindy než v neděli se k blogu nedostanu. Takže přeju příjemné počtení u třetího vydání tamperského týdeníku.


Hlavní událostí tohoto týdne byl samozřejmě začátek výuky. Mám zapsanou samou finštinu, finštinu a finštinu, kterou můžu v zásadě rozdělit do dvou skupin - kurzy organizované fakultou (která se sice nejmenuje fakulta, ale v zásadě to něco jako fakulta je) a kurzy organizované jazykovým centrem. Na každé chodí jiná skupina lidí a mají taky jinou obtížnost: fakultní jsou na vyšší úrovni, kterou jsme museli prokázat vstupníma testama, a je nás tam míň - okolo 10. Kurzy z jazykového centra jsou otevřené pro všechny, největší skupinu tam ale tvoří účastníci, kteří mají za sebou zhruba rok finštiny, případně žijí ve Finsku delší dobu, ale jazyk se začali učit před rokem nebo dvěma. Z toho plyne, že je to trochu nižší úroveň, než bych potřebovala, ale aspoň si zopakuju, co jsem už zapomněla. Gramatika je pro mě zatím dost lehká, ale kurz slovní zásoby mi přijde hodně užitečný a mluvení / porozumění textu se hodí vždycky. Jenom mi přijde nešikovné, že je nás pohromadě tolik - na gramatice přes třicet, v dalších kurzech okolo dvaceti. 


Jediným kurzem v angličtině, který jsem si zapsala, je série přednášek o finské společnosti a kultuře. Tento týden začala jedním z mých nejoblíbenějších témat - finským školstvím. Až budu mít čas, chuť a sílu, určitě tomu věnuju pár řádků tady na blogu. Nějaký kurz o finské kultuře ve finštině organizuje i fakulta, ale ten začne až v říjnu, což mě štve, protože zrovna tohohle bych radši měla v rozvrhu víc. Ale co nadělám.


V úterý jsem byla také poprvé na zkoušce sboru. To znamená, že jsem potkala další hromadu nových lidí, až v nich začínám mít hodně velký guláš. Repertoár univerzitního sboru je samozřejmě trochu náročnější než u sboru gymnaziálního, zpíváme třeba tohle. Pro nás nové (kterých je ve sboru tuším 22, takže asi třetina osazenstva), to bylo namáhavější, protože sbor to zpívá delší dobu a část lidí to zná, takže není potřeba zkoušet po jednotlivých hlasech, ale jedeme zrovna zároveň, případně soprán s basem, alt s tenorem, druhý tenor s prvním sopránem a tak dále, takže než člověk pochytí vlastní melodii, dá to zabrat. Na druhou stranu, je tam spousta zkušených zpěváků, kterých se dá chytit, jenom je potřeba na ně nespoléhat a fakt se ten vlastní hlas naučit. Ještě by bylo fajn, kdyby sbor netrpěl obvyklou sborovou nemocí - nedostatkem chlapů. Je jich asi pětina, a i když jsou to samí dobří zpěváci a uzpívají to, v tomhle případě platí: čím víc - tím líp.


Z významných událostí posledního týdne ještě musím zmínit včerejšek. ISOT, čili jedna z organizací pro zahraniční studenty, pořádal výlet do helsinské zoo. Čekala jsem trochu větší účast, nakonec nás jelo jenom devět, ale to je vlastně úplně jedno. Helsinská zoo se nachází na ostrově Korkeasaari, takže přímo do zoo jsme se dostali lodí. Zahrada je velká tak akorát - dá se projít zhruba za dvě hodiny, což mi přijde jako přiměřený čas. Některé obyvatele zahrady najdete tady, bohužel jenom finsky, zato ale s obrázkama. Hned zkraje zahrady mají výběhy šelmy kočkovité, které se ale s lidma asi moc nekamarádí, takže byl problém je ve výbězích vůbec najít. Napřed jsme zahlídli jenom jednoho spícího lva a líného tygra, rys se vůbec neukázal, zato měl ve výběhu krabici jako každá správná kočka. Ostatní zvířata se většinou předváděla ochotněji, takže je můžete vidět na fotkách v tomhle článku. Musím taky zmínit, že nám naprosto perfektně vyšlo počasí. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že nejspíš bude pršet, ale nakonec bylo skoro až horko (na to, že je půlka září a jsme ve Finsku).


Po odchodu ze zoo jsme měli pořád ještě spoustu času do odjezdu autobusu, takže jsme se šli projít po nejbližších památkách. Kromě Staré tržnice to byly samé kostely - pravoslavná a luteránská katedrála, které jsem obě viděla už loni, a pak skalní kostel na Temppeliaukio, do kterého jsme se ale bohužel nedostali, protože v něm zrovna probíhala zvukovka na večerní koncert. Ale aspoň vím, co si zařadit do programu, až budu zase někdy v Helsinkách. Ta spousta pochodování nás zmohla, takže v autobuse cestou zpátky jsme se pokoušeli spát, moc to ale nešlo, protože hned za náma seděla rodinka s dvěma malýma chlapečkama, kteří mezi řvaním dělali pauzy jenom tak na nadechnutí a vydrželi to celé dvě a půl hodiny. Pak ale naštěstí utrpení skončilo, stačilo počkat ještě dvacet minut na autobus domů do Hallily, protože předchozí ujel právě ve chvíli, kdy jsme přijeli na zastávku, a konečně jsem mohla po perfektním dnu jít spát.



It starts to look like I'm not able to write the blog on any day besides Sunday. So enjoy my Tampere weekly.


The most important event of this week was of course the start of the school. I've enrolled into Finnish, Finnish and more Finnish courses, which could be basically devided into to groups - those organized by the faculty (which isn't called a faculty, but it's something like a faculty), and those organized by the language center. Both are attended by a different group of people and have a different level of difficulty - the faculty courses are more advanced (we had to prove our level in the entrance tests) and there's about ten people. The language center opens the courses for everyone, but the most people there have studied Finnish for about a year, or have lived in Finland for a longer time, but started to learn the language a year or two ago. That means that the level is a bit lower than I'd need, but at least I'll revise what I've already forgotten. The grammar has been very easy for my so far, but the vocabulary course seems to be very useful and speaking / reading comprehension is important always. The only not so good thing is that there are quite many people there - about thirty in the grammar course and around twenty in the other courses.


The only course in English in which I've enrolled is a series of lectures about Finnish Society and Culture. This week it started with one of my favourite topics - education. When I have enough time and strength, I'll write something about it here in the blog. Another Finnish culture course, this time in Finnish language, is also organized by the faculty, but this one starts in October, which annoys me, because I'd like to learn more about it. But what can I do.


On Tuesday I was on the first choir rehearsal. I met a lot of new people again, and have troubles remembering them. The university choir repertoire is of course more challenging than in the high school choir, we sing for example this. For us newcomers (as far as I know it's 22 people, which makes about a third of the choir) it was quite difficult, because the choir has sung this song for a while now, so there's no need to rehearse the voices separately, but we're singing altogether, or sopranos with basses, altos with tenors, second tenors with first sopranos and so on, so it takes time to figure out your own melody. On the other hand, there are a lot of more experienced singers, from which you can catch the melody, it's only important not to rely on them too much and try to learn it on your own. Also it would be great if the choir didn't suffer from a common choir disease - the lack of men. They make only about one fifth of the choir, and while they're all great singers and have no problems with the repertoire, in this case it's the more the better.


Of the important events of this week I must mention also what happened yesterday. ISOT - one of the international student's organisations, arranged a trip to Helsinki Zoo. I expected more people to go, we were only nine, but who cares. Helsinki Zoo is situated on an island called Korkeasaari, which means, that we got there by boat. The garden is reasonably large - it took about two hours to see it all. You can find some of its inhabitants here, only in Finnish, but with pictures. The first enclosures belong to the big cats, who look quite unfriendly, because they were mostly hidden. We saw a sleeping lion and a lazy tiger, but the lynx refused to appear at all, so in his enclosure we saw only a cardboard box - like a proper cat. The other animals were more willing to show off, so you can see them on the pictures in this article. I also have to mention that the weather was absolutely brilliant. I was expecting rain, but it was almost hot (considering it's half of September and we're in Finland).


After leaving the zoo we still had plenty of time before the bus was leaving, so we went sightseeing. Apart from the Old Markethall we saw only churches - the orthodox and lutheran cathedrals, which I saw already last year, and from the outside also the Rock Church in Temppeliaukio, though it was closed for public because of a soundcheck for an evening concert. But at least I know what to put on my programme the next time I'm in Helsinki. The walking made us all tired, so we tried to sleep on the bus, but it was almost impossible, because just behind us there was a family with two small boys, who were shouting all the time, making pauses only to take another breath and they went on for the whole two and half hours. Luckily after that the suffering ended, I waited only twenty minutes for the bus to Hallila, because the previous one left while the bus from Helsinki was reaching the bus stop, and I finally could fall into bed and sleep.


7. 9. 2014

Pořád ještě prázdniny / Still holidays

Druhý týden utekl, ani nevím jak. Přitom se nic moc nedělo, škola ještě nezačala, tak se zatím flákám skoro na plný úvazek. Pár školních akcí se teda odehrálo, hlavně vstupní pohovor a test z finštiny, abych si vůbec mohla zapsat některé předměty. Vším jsem úspěšně prolezla, takže zítra můžu konečně do školy naostro. Na páteční úvodní hodině nás bylo deset, což je na výuku jazyků docela dobrý počet, měla bych ale jednu výhradu - vážně tam musíme být samé holky? Chlapi, kde jste?
Další školní akcí bylo čtvrteční seznámení s knihovnou. Asi bych spíš měla napsat seznámení s knihovním webem, databázema a podobnýma záležitostma, samotná prohlídka knihovny trvala chviličku a do oddělení, které se mě bude týkat nejvíc, jsme se stejně nedostali, asi proto, že leží v jiné budově, která je ale pár kroků od té hlavní. Holt to tam budu muset prolézt sama, už se těším, až budu zase držet v ruce knížku. Čtení si zatím vynahrazuju na openculture, kde je k dispozici (mimo jiné) spousta dobré literatury, legálně a zadarmo - vážně nechápu, jak to, že jsem tuhle stránku objevila až teď!
Ve čtvrtek odpoledne jsem se do školy vrátila znovu, tentokrát kvůli konkurzu do místního sboru. Po dvanácti letech každopátečního zpívání by mi to fakt chybělo. Konkurz začínal v šest a na to, že den předtím už proběhlo jedno kolo, nás tam bylo fakt hodně (nevím, kolik přesně, ale mohlo to být ke dvaceti; ve středu údajně bylo přes dvacet lidí). Na řadu jsem přišla až okolo osmé. Dvouhodinové čekání člověka docela unaví, ale naštěstí jsem to zvládla! Teď si jenom musím zvyknout na to, že sborový den není pátek, ale úterý, a zkouška netrvá hodinu a půl, ale dvakrát tolik.


Organizovaného programu tenhle týden vážně nebylo moc, takže jsem se většinou musela zabavit sama. Hromadu času jsem zabila sledováním seriálů, konkrétně Doctora Who, na kterém jsem od té doby, co jsem ho objevila (asi před tři čtvrtě rokem), naprosto závislá. Každou epizodu jsem viděla minimálně dvakrát, některé daleko, daleko víckrát. Samozřejmě jsem se nemohla dočkat osmé série, se kterou jsem zatím docela spokojená, nejvíc s druhým dílem. Taky jsem zvědavá, jak se vyvine vztah Clary a Dannyho - zatím to vypadalo, že opět bude tou dominantnější a akčnější polovičkou žena, tak jak je u Doktorových spolucestujících (bohužel) zvykem, ale ráda bych se v tomhle pletla.
Druhý seriál, který mě v poslední době chytil, je Arrow. Dneska jsem dokončila první sérii (tvůrci naprosto přesně odhadli, kdo bude moje nejoblíbenější postava, takže ho samozřejmě zabili, ach jo) a vrhla jsem se na druhou. Nemám pochyb, že ji dokončím dřív, než začne třetí (což je, jestli se nepletu, za měsíc).
Teď to vypadá, že jsem celý týden proseděla/ležela u počítače, ale rozhodně to není pravda. Venku se totiž udělalo fakt hezky, občas se dá vyjít ven i v krátkém rukávu, a když má člověk les pár kroků od baráku, skoro se tomu nedá odolat. Začala jsem se teda pravidelně vytrácet ven do lesů a tam se pravidelně ztrácet. Obvykle se doma mrknu na mapu, naplánuju si cestu a snažím se jí držet, ale povedlo se mi to zatím jenom jednou. Se ztrácením to je zato větší sranda. A zas taková hrůza to není, když je člověk úplně v koncích (tak jako já předevčírem), najde nejbližší autobusovou zastávku, ideálně s autobusem směřujícím do centra, a nechá se z neznámých končin vyvézt někam, kde to zná. Doma jsem pak samozřejmě zjistila, že jsem byla přesně tam, kde jsem chtěla být, a kdybych nezazmatkovala, vydala se tou ulicí přesně tím směrem, kterým jsem původně měla namířeno a nenechala se odradit tím, že ta cesta vedla zpátky do lesa, po chvilce bych z lesa zase vylezla přesně tam, kde už to znám. Příště už budu vědět.




The second week is already over. I didn't have much to do, the school hasn't started yet, so I was basically just being lazy. There were some school events though, especially the entrance interview and test from Finnish, without which I wouldn't be able to enroll to some courses. I've passed everything, so I can go to school tomorrow. On the introductory lesson on Friday there was ten of us, which is a good number for learning languages, though I have one small problem - why we are all girls? Where are all the guys?
The next school event was the library orientation on Thursday. It would probably be better to write "orientation in the library web, databases and such stuff," because the library tour was really short and we didn't even visit the department I will need the most, probably because it's in a different building, but just across the street from the main library building. I'll have to go there on my own, I'm really looking forward to holding a book again. Meanwhile I've been reading stuff from openculture, where is, among other things, a lot of good literature, legally and for free. I don't understand, why I haven't known about this site before!
On Thursday afternoon I went to the school again, this time because of the audition to the school choir. After twelve years of rehearsals on every Friday I would really miss it. The audition started at 6 and there was so many people, considering that the day before was already one round of auditions. I'm not sure how many people there were exactly, I'd say something around 20, and another 20 were on Wednesday. My turn came around 8. After two hours of waiting I was really tired, but I was successful! Now I only have to get used to rehearsals on Tuesday instead of Friday and 3 hours long instead of just 1,5.


There really wasn't much of organized programme this week, so most of the time I had to think of something to do. I spent an awful lot of time watching series, in particular Doctor Who, which has been my addiction since I found it not even a year ago. I've seen each episode at least twice, many of them even much more times. Of course I was looking forward to the eighth season, with which I've been quite satisfied so far, the second episode being the best in my opinion. I'm also curious, how will the relationship between Clara and Danny develop - so far it looks like the more dominant and more active part will be the woman, as it is typical for Doctor's companions, but I'd like to be mistaken.
Another serie which I'm hooked on right now is Arrow. Today I finished the first season (the authors must have known, who will be my favourite character, so they made sure they'll kill him) and started watching the second. I'm sure I'll finish before the third season starts, which is, as far as I know, in one month.
Now it seems that I've spent the whole week in front of the computer, but that's not true! The weather got really nice, sometimes it's possible to go out in short sleeves, and when you have forrest right behind your house, it's almost irresistible. I started quite regularly to go hiking and getting lost in the woods. I usually check the map at home and plan the route, but I usually don't manage to keep on it (so far I haven't wandered off only once). But it's much more fun with getting lost. And it's not so terrible - when you really don't know where you are, just find the nearest bus stop, if possible with a bus heading towards the city center, and just get your ass moved from the place you don't know to somewhere you know it a bit more. When I got home, I of course found out, that I was exactly on the street where I wanted to be and if I haven't panicked and went on in the direction I wanted at first, despite it going back to the forrest, I would've emerged from the trees in a place that I already know. Well, I'll know the next time.

31. 8. 2014

Orientace / Orientation

Orientační týden pomalu končí. V autobusech, které z mých končin míří do centra, už se docela orientuju, do školy se zvládnu dostat třema různýma linkama (vlastně čtyřma, pokud bych si chtěla udělat vyhlídkovou jízdu přes opačný konec Tampere). Ve škole se zatím orientuju o něco míň, zato do menz trefím docela spolehlivě. Můj orientační smysl selhal v pátek při cestě od kamarádek z Lukonmäki, ale vím úplně přesně, v kterém bodě jsme špatně odbočily, a domů jsem se nakonec dostala (jenom trochu později a oklikou, no co, to se stane). Dneska jsem se v těch místech ztratila pro jistotu znovu. K lepší orientaci snad přispěla včerejší vyhlídková jízda po městě, ale o tom potom.
Další záležitostí, ve které si ještě musím udělat pořádek, jsou všechny možné internetové systémy naší školy. NettiKatti, NettiOpsu, Moodle, intranet, mail... mám takový dojem, že v tomhle je MU s ISem (který nabízí zhruba to, co výše uvedené systémy dohromady) poněkud napřed. Ale snad si na to zvyknu - co mi taky zbývá, že. Chaos mám i v místních studentských organizacích - TAMY je studentská unie s povinným členstvím (za 50 EUR za semestr), tu ještě od ostatních odliším. Přijde mi ale, že ESN a ISOT, čili dvě organizace pro zahraniční studenty, se dublují a kdyby se spojily, aspoň by zanikl problém zapamatovat si, kterou akci pořádá který spolek.


Všudypřítomné jeřabiny / The omnipresent rowan berries

K Erasmu samozřejmě patří potkávání lidí různých národností, kultur a jazyků. Těch mám okolo sebe opravdu dost - vedle angličtiny a finštiny, kterým jakž takž rozumím (no dobře, s tou finštinou to není zas tak žhavé, ale kvůli tomu tu přece jsem), mám za poslední týden naposlouchanou spoustu francouzštiny díky svým spolubydlícím, a taky čínštiny, protože jsem se skamarádila s partou Číňanek, kterých je tady opravdu hodně. A vlastně i ta angličtina tady má spoustu podob, například finský přízvuk je nezaměnitelný - pokud někdy uslyšíte mluvit anglicky někoho, kdo místo š a č strká s a c, s velkou pravděpodobností to bude Fin.


Tuomiokirkko

Jak už jsem psala posledně, finské počasí na konci srpna je nevyzpytatelné. I když občas se předvídat dá - například když si naplánujete účast na erasmáckém pikniku, můžete očekávat, že bude pršet. Piknik jsme teda se svým čínským doprovodem z programu vyškrtly a místo toho jsme vyrazily na průzkum místních kaváren, pak do Lidlu pro suroviny na večeři a následně do už zmiňovaného Lukonmäki, kde ze surovin vznikl hot pot. Bála jsem se, že to bude pálit tak, až to bude pro mě nepoživatelné, ale nakonec mi to docela chutnalo. Taky jsem si po čase zase jednou procvičila schopnost najíst se hůlkama a posléze jsem využila příležitost prokázat svůj orientační nesmysl na cestě domů.


Výhled z Pyynikki / The view from Pyynikki

Poslední velkou událostí orientačního týdne byla včerejší vyjížďka po městě. Projeli jsme okolo několika kostelů a jeden z nich si bleskově proletěli, ale museli jsme odtud brzo vypadnout, protože chvíli po nás tam začínala svatba. Druhá zastávka následovala na vyhlídce na jezero Pyhäjärvi a poslední u vyhlídkové věže Pyynikki. Výhled byl fakt parádní, ale nestihla jsem ochutnat údajně naprosto božské koblihy z místní kavárny. To se dá ale snadno napravit, druhá pobočka kavárny je na náměstí, kde se pohybuju poměrně často, takže si tam nejspíš brzo zajdu. A taky si udělám vlastní tour de kostel - věřící sice nejsem, ale kostely mám ráda a ty místní jsou opravdu hezké, i když je každý úplně jiný.
Příští týden pomaloučku polehoučku začíná výuka. Moje předměty teda většinou začínají až další týden, ale teď mě čekají testy z finštiny, abych si tu výuku vůbec mohla zapsat. Tak až se zadaří, můžete očekávat další report.


Hot Pot


The orientation week's slowly ending. I'm quite oriented in the buses heading from my place to the center, I can get to the school with three different lines (or even four, if I wanted to make a sightseeing tour through the opposite part of the town). I'm not so much oriented in the school yet, I can find the way to the canteens though. My orientation sense failed last Friday on my way home from friends who live in Lukonmäki, but I know exactly in which point we turned wrong, and I eventually made it home (just took the longer way, that happens doesn't it). Today I managed to get lost in that place again. Yesterday's bus tour should've improved the orientation sense, but I'll write about that later.
Another thing I should sort out soon are all the school internet systems. NettiKatti, NettiOpsu, Moodle, intranet, mail... I'd say that the Information System of my home Masaryk University, which offers all this in one package, is much better. But I should get used to this - there's no other option anyway. I'm confused also with all the student associations. TAMY is a compulsory student union (for 50 EUR per semester), and I can distinguish at least this one from the others. But I'd say that the two international students' clubs, ESN and ISOT, do exactly the same stuff and if they merged into one, at least I wouldn't have to remember which club organizes which event.


Moje páteční společnost / My Friday companions


Erasmus of course means also meeting people of different nations, cultures and languages. I've been surrounded by many of those - besides English and Finnish, that I more or less understand (OK, not so much Finnish, but I'm here to change that), in the past week I've heard a lot of French thanks to my roommates and also Chinese, because I've become friends with a few of many Chinese that study here. Even English has different forms, for example Finnish accent is unmistakable - if you hear someone pronouncing s and ts instead of sh and ch, it's probably a Finn.


Tady bych klidně mohla bydlet... / I could live in here...


As I wrote in the previous post, the weather here is quite unfathomable. Although sometimes you can predict it - for example if you plan to attend a picnic for exchange students, you can expect it will rain. So me and my Chinese accompaniment decided to forget the picnic and explore local cafeterias instead. Then we went to buy some food, which we later in Lukonmäki change into a hot pot. I was afraid it would be so spicy that I wouldn't be able to eat it, but it was quite good. Also I trained myself a bit in eating with chopsticks and then I took the chance to show my poor orientation sense on my way home.


...nebo třeba tady... / ...or maybe here...

The last big event of the orientation week was yesterday's bus tour through the town. We went around several churches and even inside one of them, but we had to hurry, because there was a wedding right after us. The next stop was at a place with nice view on the lake Pyhäjärvi and the third one at the observation tower Pyynikki. The view was wonderful, but I didn't have time to taste the delicious doughnut from the local cafeteria. I can make it right soon though - an affiliate cafeteria is also at the central square, where I find myself quite often, so I can visit it. Also I'm planning to do my own church tour - I'm not a Christian, but I quite like churches and the local ones are really beautiful, although each of them is absolutely different.
The teaching slowly starts the next week. Most of my courses begin the week after that, but this one I'll have to pass some Finnish exams so I can enroll in the courses. So when I'm done, you can expect another report.


...a klidně taky tady / ...and maybe also here

26. 8. 2014

První dny / The first days

Po třech letech studia finštiny nastal nejvyšší čas skočit do vody a začít plavat. Jazyk se nejlíp procvičí tam, kde jím někdo mluví, takže jsem podruhé v životě sbalila kufr a zamířila do Finska. Loni to bylo na necelý měsíc, jakoby na zkoušku, ale teď je to naostro. Měla bych tady strávit celý školní rok s výjimkou Vánoc.


Moje ulice / My street 

Chvíli před mým příjezdem do Tampere přestalo pršet, jako by se mi Finsko snažilo na přivítanou ukázat tu hezčí stránku končícího léta. Teplota se sice nechce přehoupnout přes dvacítku (dneska jí dokonce dělalo problém vyšplhat se k patnáctce), což by průměrnému Středoevropanovi na konci srpna mohlo vadit, mně to ale naprosto vyhovuje. Celé čtyři dny dokonce prakticky nepršelo (ty droboučké kapičky, které skoro nejdou cítit, nepočítám), první pořádný liják se spustil až dneska. Předvádění skončilo, finská realita je tady.
Finská realita má samozřejmě spoustu příjemných stránek. Například to, že bydlím skoro v lese. Hallila je taková pidičtvrť asi dvacet minut autobusem od centra, ve které se podle Wikipedie nachází potraviny, pizzerie, kadeřnictví a hospoda. Taky školka, základka a kostel. Toť vše. No a všude okolo je les. Je to paráda, vyrazit z domu a za půl minuty být obklopená stromama, mechem, trávou, borůvčím a kamením. Dneska za deště se dokonce objevil i jindy hodně nenápadný potok. Jediné, co trochu kazí dojem a připomíná, že jsem pořád ve městě, je obrovská křižovatka dvou čtyřproudovek, která leží hned za tím kouskem lesa a upozorňuje na sebe výrazným motorovým hlukem.


Tak tady nebydlím - takhle vypadá naše ulice. / No, I don't live here - this is how my street looks like.

Můj nový byt se nachází v asi nejošklivějším domě v okolí. To je docela výhra, protože to znamená, že ho neuvidím, když se podívám z okna. Kromě dalších dvou skoro stejně ošklivých baráků tvoří zbytek okolí docela pěkné budovy. Obchod je hned přes ulici, jedna zastávka hned před domem, druhá hned za lesem - dohromady to tvoří hodně příjemné místo k bydlení. Spolubydlící se zatím netváří, že by chtěli dělat problémy, až na drobný zádrhel - všichni tři preferují ke komunikaci francouzštinu, ze které já neovládám ani fň, takže většinou nemám tušení, o čem se baví, což ale mně, těžkému introvertovi, vlastně vůbec nevadí. Se mnou se baví anglicky, takže no problem.
První dojmy z mého druhého finského pobytu jsou tedy velice pozitivní. Uvidíme, co se vyvrbí dál. Pokračování příště ;-)


Jo, tady bydlím. / Yes, here I live.


After three years of studying Finnish I felt it's high time to jump into the water and start swimming. It's best to learn a language somewhere, where people actually speak it, so for the second time in my life I packed my suitcase and headed towards Finland. Last year it was only for something less than a month, so something like a test, but this time it's serious. I should spend here a whole school year except for Christmas.


Les, asi dvě minuty od domu. / The forest, about two minutes from my doorstep.

It stopped raining a short while before I arrived to Tampere, as if Finland was trying to welcome me with the nicer side of the ending summer. The temperature hardly gets over 20 C (today it had problems to get even above 15), which might be unpleasant for an average Central European person, but it actually suits me well. It didn't even rain for the whole four days (I don't count those tiny little drops you can't even feel), so the first downpour hasn't appeared until today. The showing off has ended, here comes the Finnish reality.
The Finnish reality has of course a lot of pleasant stuff. For example the fact that I live (almost) in a forest. Hallila is a tiny suburb located about 20 minutes of bus ride from the center. According to Wikipedia, there is a grocery store, a pizzeria, a hairdresser and a pub. Also an elementary school, a kindergarten and a church. That's all. And all around it there's a forest. It's really nice to walk out from your home and be surrounded by trees, moss, grass, blueberries and rocks in less than half a minute. Today, thanks to the rain, there appeared also a stream, usually hardly visible. The only thing that spoils the impression and reminds me that I'm still in the city is a huge highway crossroad just behind the forest, which draws attention with a huge amount of noise.


To, co asi nevidíte, je veverka. / The thing you probably can't see is a squirrel.

My new flat is located in probably the ugliest house in the neighbourhood. That's actually pretty good, because it means that I can't see it when I look out of the window. Except for two other almost equally ugly houses, the rest of the buildings in the neighbourhood look really nice. The shop is right across the street, one bus stop is right in front of the house, the second right behind the forest - altogether it makes a really pleasant place to live. My flatmates don't seem to be the trouble-causing types, except for the small problem - they all speak French, unlike me, so most of the time I have no idea what are they talking about. On the other hand - I'm a heavy introvert, I don't really mind. They speak English with me, so no problem here.
My first impressions of the second stay in Finland are really positive. Let's see what comes next. To be continued ;-)


Pozor, koťátko! / Beware of the kitten!