Mimo provoz / Out of order

Původně jsem si myslela, že o víkendu na blogu nic nepřibude, protože to nestihnu. V pátek posezení se spolužákama, o víkendu sborové soustředění... ale nakonec houby z toho. Ve středu jsem se probudila s bolavým krkem, odpoledne se k tomu přidala teplota, tak jsem se zavrtala do postele a čekala, co z toho vznikne. Docela často mi takhle začíná rýmečka. Když se ale ani v pátek ráno rýma nespustila a krk byl pořád bolavější a bolavější, bylo mi jasné, že je to moje druhá oblíbená společnice, angína, a tudíž by bylo rozumné zajít k doktorovi.

Naštěstí je info o doktorech obsažené v materiálech, které jsme dostali během orientačního týdne. Takže najít číslo, prokousat se telefonním automatem až na konec a pak počkat, než zavolají zpátky. Vysvětlit sestře, co mi je, a domluvit si schůzku. Zdravotní středisko je hned vedle univerzity, takže jsem ho nemusela hledat (teda jenom vchod, napřed jsem se tam snažila dobýt třema různýma dveřma, z nichž ani jedny nebyly ty správné).

V pátek jsem nakonec doktora vůbec neviděla. Vyšetřila mě jenom sestra a celé vyšetření vlastně spočívalo jenom v tom, že se mi podívala do krku, když jsem jí vysvětlila, co mi je. Pak mě poslala do laborky, kde mi udělali výtěr z krku - a hotovo. Co taky víc, že jo. Dneska mi sestra volala, že mám opravdu v krku nějakou potvoru bakterii, takže si mám dojít za doktorem, ať mi napíše antibiotika. Takže jsem opět naklusala do střediska, v recepci mi bylo oznámeno, že si pro mě doktor dojde, přede mnou jsou asi jeden nebo dva lidi... načež jsem tam čekala přes hodinu. Už jsem uvažovala, že půjdu zpátky na recepci zeptat se, jestli jsem jim nevypadla ze seznamu nebo tak něco, ale pak mě konečně jeden doktor zavolal. Znovu jsem zopakovala, co mi je, podíval se mi do krku, napsal antibiotika a konec. Po víc než hodinovém čekání jsem byla hotová ani ne za pět minut, mohla jsem vesele odklusat do lékárny, pro jídlo a domů.

Taky jsem uvažovala, jestli mám, nebo nemám jít do školy. Asi už bych to zvládla, ale na druhou stranu - sama nesnáším, když jsou okolo mě posmrkávající a pokašlávající individua šířící infekce na všechny strany, takže jsem se nakonec rozhodla zůstat ještě dva dny doma. Ale poměrně dlouho jsem přemýšlela, jestli si jenom hledám výmluvu, abych se mohla flákat, nebo dělám dobře, že tam nejdu, aby všichni okolo mě nelehli taky. Přijde mi, že spousta lidí se často snaží přemáhat a dopovat lékama, aby toho víc zvládli, i když to není úplně nutné, a neberou ohled na okolí. Takže flákač, nebo sobec, co je lepší?

At first I thought that during this weekend I won't have time to write anything on the blog. Meeting with classmates on Friday, choir camp at the weekend... but in the end there was nothing of that. On Wednesday I woke up with sore throat, in the afternoon I got fever, so I sank into the bed and waited, what will happen. Quite often this is how my colds start. On Friday morning it still didn't look like cold, but the throat was more and more painful, so I realized, that this is my other good friend tonsillitis and it would be wise to see a doctor.

Luckily, all the info about doctors is in the materials we got during the orientation week. So I had to look up the phone number, get through the automat and wait until they call back. Then I explained to the nurse what's wrong with me and set an appointment. The medical center is right next to the university, so I didn't have to look for that, though I had to find the right entrance, at first I tried to get through three different doors (all wrong).

On Friday I didn't see a doctor at all. I was just examined by the nurse - well, I explained what's wrong with me and she just looked into my throat. Then she sent me to the lab, where they swabbed my neck and that was all. Today the nurse called that there really is a bacteria, so I should see the doctor to prescribe me some antibiotics. So I came to the medical center again, checked at the reception and was told, that the doctor will come for me to the lobby, there are just one or two people waiting. So I waited... for more than an hour. I was already thinking about going back to the reception to ask, if they haven't forgotten about me, but then finally a doctor called me. So I repeated once again what's the problem, he checked my throat and presribed the antibiotics. After more than an hour of waiting I spent there less than five minutes, so I could only go to the pharmacy, supermarket and home.

Also I was thinking if I should or should not go to school. I would probably manage it, but on the other hand, I hate when there are people sneezing and coughing around me, so I decided to stay at home for a couple of days. But I spent quite a lot of time thinking, if I'm just seeking excuses why not to go to school, or if I'm being nice to the other people, so they don't catch it from me. It seems to me that a lot of people are pushing themselves to do more, even though it's not absolutely necessary and they don't care about the people around them. So lazy or selfish, what's better?

Hyvää ruokahalua!

Kdyby mi právě nevypršel kredit na jízdence, ani by mi nedošlo, že už jsem tady měsíc. Pořád mám tak trochu dojem, že jsem sotva přijela, ale na druhou stranu zároveň, jako bych tady bydlela už pár let, nebo aspoň měsíců. Ze školy se pomalu stává rutina, rozvrh už si pamatuju a nemusím hledat, kde se schovává která učebna. Stereotypu se ale zatím úspěšně vyhýbám. Tento týden jsem si poprvé půjčila knížku v knihovně a poprvé jsem zkusila jít celou cestu do školy i ze školy pěšky. Když spěchám, zabere mi to přesně hodinu a dvě minuty, klidným tempem o něco víc. Podnikat to každý den se mi nechce, ale párkrát do týdne bych to mohla zvládnout. Třikrát týdně začínám školu v 10.15, a protože se ráno budím zbytečně brzo, není problém vyrazit okolo deváté a přijít pěkně v klidu a včas na výuku.

Taky pořád objevuju nové místa, kde se dá nakoupit. Minulý týden to byla obří Prisma, dneska podobně obří K-market vzdálený sice jenom jednu zastávku autobusem, ale pěšky asi půl hodiny, takže jsem nákup spojila s procházkou, a i když jsem původně plánovala koupit jenom pár drobností, nakonec mi málem upadla ruka. Holt když nechci utrácet, musím jenom do Sale přes ulici, to je moc mrňavé na to, abych tam nechala majlant. Ceny jídla obecně jsou tady zhruba dvakrát až třikrát vyšší než doma, ale samozřejmě to neplatí o všem. Výjimkou jsou třeba jogurty, které se od sebe cenově hodně liší, ale není problém sehnat je i pod padesát centů, jednou jsem dokonce našla nejlevnější za třicet centů, což odpovídá cenám v Česku (taky pamatujete doby, kdy jogurty za deset korun patřily k těm dražším?).

Perfektní místo, kde se dá dobře a za přiměřenou cenu najíst, jsou školní menzy. Oběd se studentskou slevou stojí 2,60, takže asi dvojnásobek toho, co utratím za školní oběd v Brně, ale kvalita je nesrovnatelně jinde. Většinou jsou na výběr tři jídla, z toho jedno vegetariánské, a každý si může nabrat, kolik chce. Polívka se nejí před jídlem, ale je možné si ji vzít jako hlavní chod, taky je většinou o něco hustší než typická polívka v Česku.

K jídlu patří taky salát - opět si každý na malý talíř naloží, na co má zrovna chuť, nabídka je pestrá a každý den trochu jiná: většinou je tam ledový salát a mrkev, dál třeba rajčata, okurky, kukuřice, hrášek, fazole, olivy, občas i už namixovaný salát, někdy i s těstovinama... až jsem z toho dostala hlad. Další typickou součástí finského oběda je pečivo s máslem nebo pomazánkou, které Fini přikusují k hlavnímu jídlu. Já to většinou dělám malinko jinak, nejdřív sním hlavní jídlo, ke kterému uždibuju salát, a zbytek zeleniny dojím potom s chlebem. Na pití je kromě vody a šťávy na výběr taky něco, co by Čech v jídelně nečekal - jednak kotikalja, což je takové slabší a sladší pivo, a potom taky mléko a piimä čili podmáslí. Po finském vzoru si většinou beru dvě skleničky, jednu s vodou, druhou s mlíkem.

Dál se v jídelně dá koupit spousta dalších věcí, třeba sladkosti, káva nebo sendviče, ale to už nepatří do ceny oběda, takže to nechávám ležet. U jiného pultu se taky dají dostat smažené věci - hranolky, burgery a tak dále, ale ani to mě moc nebere, za ty čtyři roky v Brně jsem menzovního fast foodu přežraná. Tady je vlastně strašně lehké jíst poměrně zdravě, když vám to strčí až pod nos, za dobrou cenu a navíc to dobře chutná (teda pokud zrovna nejste z Číny - snad všechny Číňanky, co jsem tu potkala, se shodly na tom, že jim finské jídlo nejede). Takže toho velice ráda využívám a doma si vařím jenom o víkendu. Aspoň si tak nevyčerpám svoje kuchařské (ne)umění hned na začátku.

A mimochodem - nadpis tohoto článku znamená dobrou chuť!

If I haven't just run out of credit on my transport card, I wouldn't even realize that I've already been here for a whole month. It still seems like I've just arrived, but at the same time it's like I've lived here for years, or months at least. The school's becoming a routine, I remember the schedule and I don't have to search where's this or that lecture room. But I'm still successfully avoiding the stereotype. This week I borrowed the first book from the library and walked for the first time both to and from school on foot. When I'm in hurry, it takes me exactly one hour and two minutes, a little more when I don't rush. I don't feel like doing it every day, but I could manage a few times a week. The school starts at 10.15 three times a week and because I wake up too early in the morning, there's no problem to get out around 9 and come to school in time.

I'm still discovering new places to shop. Last week it was a huge Prisma, today also huge K-market just one bus stop from my place, but it took about half an hour on foot. So I went for a walk and although I'd planned to buy only a few things, in the end I almost couldn't carry it home. If I don't want to spend too much, I have to shop only in Sale across the street, it's too small to spend there a fortune. Food prices here are generally two or three times higher than at home, but there are exceptions. One of those are yoghurts - the prices differ, but it's easy to find some that cost under 50 cents and once I even found one for about 30 cents, which is about the same as in the Czech Republic.

The great place where to eat good food for a good price are school canteens. The student price for a lunch is 2,60 EUR, which is about twice as much than in Brno, but the quality is much higher. Usually you can choose from three meals (one of them vegetarian) and you can take as much as you want. You don't eat soup before the main course (like in Czech), but you can take it as a main course, usually it's a bit thicker than a typical Czech soup.

The meal also contains a salad. Again, everyone can pick what they want, the offer differs every day: usually there's lettuce and carrot, then for example tomatoes, cucumbers, corn, peas, beans, olives, sometimes already mixed salad or even pasta... I got hungry from all of that. Another typical part of a Finnish lunch is bread with butter or spread. Finns usually eat it with the main course, I do it a bit differently - first eat the main course with some vegetables and then the rest of the salad with bread. You can drink water or juice, but there are also other, less expectable choices - kotikalja, which is lighter and sweeter beer, and also milk and sour milk. Like most Finns I take two glasses - one for water, one for milk.

The canteen also offers other stuff - sweets, coffee or sandwiches for example, but they're not included in the lunch price, so I ignore them. You can also get fried stuff like fries and burgers and so on at another counter, but I've had enough of canteen fast food in Brno, so I ignore these as well. It's actually pretty easy to eat healthy here - it's quite cheap and tastes nice (unless you're from China - all the Chinese girls I've met here agreed that they don't like the food here). So I gladly use this chance and cook for me only at weekends, at least I don't use up all my cooking skills in the begining.

And by the way, the headline of this article means - Bon appetite! Enjoy your meal!

Spousta lidí, spousta zvířat / A lot of people, a lot of animals

Pomalu to začíná vypadat, že jindy než v neděli se k blogu nedostanu. Takže přeju příjemné počtení u třetího vydání tamperského týdeníku.

Hlavní událostí tohoto týdne byl samozřejmě začátek výuky. Mám zapsanou samou finštinu, finštinu a finštinu, kterou můžu v zásadě rozdělit do dvou skupin - kurzy organizované fakultou (která se sice nejmenuje fakulta, ale v zásadě to něco jako fakulta je) a kurzy organizované jazykovým centrem. Na každé chodí jiná skupina lidí a mají taky jinou obtížnost: fakultní jsou na vyšší úrovni, kterou jsme museli prokázat vstupníma testama, a je nás tam míň - okolo 10. Kurzy z jazykového centra jsou otevřené pro všechny, největší skupinu tam ale tvoří účastníci, kteří mají za sebou zhruba rok finštiny, případně žijí ve Finsku delší dobu, ale jazyk se začali učit před rokem nebo dvěma. Z toho plyne, že je to trochu nižší úroveň, než bych potřebovala, ale aspoň si zopakuju, co jsem už zapomněla. Gramatika je pro mě zatím dost lehká, ale kurz slovní zásoby mi přijde hodně užitečný a mluvení / porozumění textu se hodí vždycky. Jenom mi přijde nešikovné, že je nás pohromadě tolik - na gramatice přes třicet, v dalších kurzech okolo dvaceti. 

Jediným kurzem v angličtině, který jsem si zapsala, je série přednášek o finské společnosti a kultuře. Tento týden začala jedním z mých nejoblíbenějších témat - finským školstvím. Až budu mít čas, chuť a sílu, určitě tomu věnuju pár řádků tady na blogu. Nějaký kurz o finské kultuře ve finštině organizuje i fakulta, ale ten začne až v říjnu, což mě štve, protože zrovna tohohle bych radši měla v rozvrhu víc. Ale co nadělám.

V úterý jsem byla také poprvé na zkoušce sboru. To znamená, že jsem potkala další hromadu nových lidí, až v nich začínám mít hodně velký guláš. Repertoár univerzitního sboru je samozřejmě trochu náročnější než u sboru gymnaziálního, zpíváme třeba tohle. Pro nás nové (kterých je ve sboru tuším 22, takže asi třetina osazenstva), to bylo namáhavější, protože sbor to zpívá delší dobu a část lidí to zná, takže není potřeba zkoušet po jednotlivých hlasech, ale jedeme zrovna zároveň, případně soprán s basem, alt s tenorem, druhý tenor s prvním sopránem a tak dále, takže než člověk pochytí vlastní melodii, dá to zabrat. Na druhou stranu, je tam spousta zkušených zpěváků, kterých se dá chytit, jenom je potřeba na ně nespoléhat a fakt se ten vlastní hlas naučit. Ještě by bylo fajn, kdyby sbor netrpěl obvyklou sborovou nemocí - nedostatkem chlapů. Je jich asi pětina, a i když jsou to samí dobří zpěváci a uzpívají to, v tomhle případě platí: čím víc - tím líp.

Z významných událostí posledního týdne ještě musím zmínit včerejšek. ISOT, čili jedna z organizací pro zahraniční studenty, pořádal výlet do helsinské zoo. Čekala jsem trochu větší účast, nakonec nás jelo jenom devět, ale to je vlastně úplně jedno. Helsinská zoo se nachází na ostrově Korkeasaari, takže přímo do zoo jsme se dostali lodí. Zahrada je velká tak akorát - dá se projít zhruba za dvě hodiny, což mi přijde jako přiměřený čas. Některé obyvatele zahrady najdete tady, bohužel jenom finsky, zato ale s obrázkama. Hned zkraje zahrady mají výběhy šelmy kočkovité, které se ale s lidma asi moc nekamarádí, takže byl problém je ve výbězích vůbec najít. Napřed jsme zahlídli jenom jednoho spícího lva a líného tygra, rys se vůbec neukázal, zato měl ve výběhu krabici jako každá správná kočka. Ostatní zvířata se většinou předváděla ochotněji, takže je můžete vidět na fotkách v tomhle článku. Musím taky zmínit, že nám naprosto perfektně vyšlo počasí. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že nejspíš bude pršet, ale nakonec bylo skoro až horko (na to, že je půlka září a jsme ve Finsku).

Po odchodu ze zoo jsme měli pořád ještě spoustu času do odjezdu autobusu, takže jsme se šli projít po nejbližších památkách. Kromě Staré tržnice to byly samé kostely - pravoslavná a luteránská katedrála, které jsem obě viděla už loni, a pak skalní kostel na Temppeliaukio, do kterého jsme se ale bohužel nedostali, protože v něm zrovna probíhala zvukovka na večerní koncert. Ale aspoň vím, co si zařadit do programu, až budu zase někdy v Helsinkách. Ta spousta pochodování nás zmohla, takže v autobuse cestou zpátky jsme se pokoušeli spát, moc to ale nešlo, protože hned za náma seděla rodinka s dvěma malýma chlapečkama, kteří mezi řvaním dělali pauzy jenom tak na nadechnutí a vydrželi to celé dvě a půl hodiny. Pak ale naštěstí utrpení skončilo, stačilo počkat ještě dvacet minut na autobus domů do Hallily, protože předchozí ujel právě ve chvíli, kdy jsme přijeli na zastávku, a konečně jsem mohla po perfektním dnu jít spát.

It starts to look like I'm not able to write the blog on any day besides Sunday. So enjoy my Tampere weekly.

The most important event of this week was of course the start of the school. I've enrolled into Finnish, Finnish and more Finnish courses, which could be basically devided into to groups - those organized by the faculty (which isn't called a faculty, but it's something like a faculty), and those organized by the language center. Both are attended by a different group of people and have a different level of difficulty - the faculty courses are more advanced (we had to prove our level in the entrance tests) and there's about ten people. The language center opens the courses for everyone, but the most people there have studied Finnish for about a year, or have lived in Finland for a longer time, but started to learn the language a year or two ago. That means that the level is a bit lower than I'd need, but at least I'll revise what I've already forgotten. The grammar has been very easy for my so far, but the vocabulary course seems to be very useful and speaking / reading comprehension is important always. The only not so good thing is that there are quite many people there - about thirty in the grammar course and around twenty in the other courses.

The only course in English in which I've enrolled is a series of lectures about Finnish Society and Culture. This week it started with one of my favourite topics - education. When I have enough time and strength, I'll write something about it here in the blog. Another Finnish culture course, this time in Finnish language, is also organized by the faculty, but this one starts in October, which annoys me, because I'd like to learn more about it. But what can I do.

On Tuesday I was on the first choir rehearsal. I met a lot of new people again, and have troubles remembering them. The university choir repertoire is of course more challenging than in the high school choir, we sing for example this. For us newcomers (as far as I know it's 22 people, which makes about a third of the choir) it was quite difficult, because the choir has sung this song for a while now, so there's no need to rehearse the voices separately, but we're singing altogether, or sopranos with basses, altos with tenors, second tenors with first sopranos and so on, so it takes time to figure out your own melody. On the other hand, there are a lot of more experienced singers, from which you can catch the melody, it's only important not to rely on them too much and try to learn it on your own. Also it would be great if the choir didn't suffer from a common choir disease - the lack of men. They make only about one fifth of the choir, and while they're all great singers and have no problems with the repertoire, in this case it's the more the better.

Of the important events of this week I must mention also what happened yesterday. ISOT - one of the international student's organisations, arranged a trip to Helsinki Zoo. I expected more people to go, we were only nine, but who cares. Helsinki Zoo is situated on an island called Korkeasaari, which means, that we got there by boat. The garden is reasonably large - it took about two hours to see it all. You can find some of its inhabitants here, only in Finnish, but with pictures. The first enclosures belong to the big cats, who look quite unfriendly, because they were mostly hidden. We saw a sleeping lion and a lazy tiger, but the lynx refused to appear at all, so in his enclosure we saw only a cardboard box - like a proper cat. The other animals were more willing to show off, so you can see them on the pictures in this article. I also have to mention that the weather was absolutely brilliant. I was expecting rain, but it was almost hot (considering it's half of September and we're in Finland).

After leaving the zoo we still had plenty of time before the bus was leaving, so we went sightseeing. Apart from the Old Markethall we saw only churches - the orthodox and lutheran cathedrals, which I saw already last year, and from the outside also the Rock Church in Temppeliaukio, though it was closed for public because of a soundcheck for an evening concert. But at least I know what to put on my programme the next time I'm in Helsinki. The walking made us all tired, so we tried to sleep on the bus, but it was almost impossible, because just behind us there was a family with two small boys, who were shouting all the time, making pauses only to take another breath and they went on for the whole two and half hours. Luckily after that the suffering ended, I waited only twenty minutes for the bus to Hallila, because the previous one left while the bus from Helsinki was reaching the bus stop, and I finally could fall into bed and sleep.

Pořád ještě prázdniny / Still holidays

Druhý týden utekl, ani nevím jak. Přitom se nic moc nedělo, škola ještě nezačala, tak se zatím flákám skoro na plný úvazek. Pár školních akcí se teda odehrálo, hlavně vstupní pohovor a test z finštiny, abych si vůbec mohla zapsat některé předměty. Vším jsem úspěšně prolezla, takže zítra můžu konečně do školy naostro. Na páteční úvodní hodině nás bylo deset, což je na výuku jazyků docela dobrý počet, měla bych ale jednu výhradu - vážně tam musíme být samé holky? Chlapi, kde jste?

Další školní akcí bylo čtvrteční seznámení s knihovnou. Asi bych spíš měla napsat seznámení s knihovním webem, databázema a podobnýma záležitostma, samotná prohlídka knihovny trvala chviličku a do oddělení, které se mě bude týkat nejvíc, jsme se stejně nedostali, asi proto, že leží v jiné budově, která je ale pár kroků od té hlavní. Holt to tam budu muset prolézt sama, už se těším, až budu zase držet v ruce knížku. Čtení si zatím vynahrazuju na openculture, kde je k dispozici (mimo jiné) spousta dobré literatury, legálně a zadarmo - vážně nechápu, jak to, že jsem tuhle stránku objevila až teď!

Ve čtvrtek odpoledne jsem se do školy vrátila znovu, tentokrát kvůli konkurzu do místního sboru. Po dvanácti letech každopátečního zpívání by mi to fakt chybělo. Konkurz začínal v šest a na to, že den předtím už proběhlo jedno kolo, nás tam bylo fakt hodně (nevím, kolik přesně, ale mohlo to být ke dvaceti; ve středu údajně bylo přes dvacet lidí). Na řadu jsem přišla až okolo osmé. Dvouhodinové čekání člověka docela unaví, ale naštěstí jsem to zvládla! Teď si jenom musím zvyknout na to, že sborový den není pátek, ale úterý, a zkouška netrvá hodinu a půl, ale dvakrát tolik.

Organizovaného programu tenhle týden vážně nebylo moc, takže jsem se většinou musela zabavit sama. Hromadu času jsem zabila sledováním seriálů, konkrétně Doctora Who, na kterém jsem od té doby, co jsem ho objevila (asi před tři čtvrtě rokem), naprosto závislá. Každou epizodu jsem viděla minimálně dvakrát, některé daleko, daleko víckrát. Samozřejmě jsem se nemohla dočkat osmé série, se kterou jsem zatím docela spokojená, nejvíc s druhým dílem. Taky jsem zvědavá, jak se vyvine vztah Clary a Dannyho - zatím to vypadalo, že opět bude tou dominantnější a akčnější polovičkou žena, tak jak je u Doktorových spolucestujících (bohužel) zvykem, ale ráda bych se v tomhle pletla.

Druhý seriál, který mě v poslední době chytil, je Arrow. Dneska jsem dokončila první sérii (tvůrci naprosto přesně odhadli, kdo bude moje nejoblíbenější postava, takže ho samozřejmě zabili, ach jo) a vrhla jsem se na druhou. Nemám pochyb, že ji dokončím dřív, než začne třetí (což je, jestli se nepletu, za měsíc).

Teď to vypadá, že jsem celý týden proseděla/ležela u počítače, ale rozhodně to není pravda. Venku se totiž udělalo fakt hezky, občas se dá vyjít ven i v krátkém rukávu, a když má člověk les pár kroků od baráku, skoro se tomu nedá odolat. Začala jsem se teda pravidelně vytrácet ven do lesů a tam se pravidelně ztrácet. Obvykle se doma mrknu na mapu, naplánuju si cestu a snažím se jí držet, ale povedlo se mi to zatím jenom jednou. Se ztrácením to je zato větší sranda. A zas taková hrůza to není, když je člověk úplně v koncích (tak jako já předevčírem), najde nejbližší autobusovou zastávku, ideálně s autobusem směřujícím do centra, a nechá se z neznámých končin vyvézt někam, kde to zná. Doma jsem pak samozřejmě zjistila, že jsem byla přesně tam, kde jsem chtěla být, a kdybych nezazmatkovala, vydala se tou ulicí přesně tím směrem, kterým jsem původně měla namířeno a nenechala se odradit tím, že ta cesta vedla zpátky do lesa, po chvilce bych z lesa zase vylezla přesně tam, kde už to znám. Příště už budu vědět.

The second week is already over. I didn't have much to do, the school hasn't started yet, so I was basically just being lazy. There were some school events though, especially the entrance interview and test from Finnish, without which I wouldn't be able to enroll to some courses. I've passed everything, so I can go to school tomorrow. On the introductory lesson on Friday there was ten of us, which is a good number for learning languages, though I have one small problem - why we are all girls? Where are all the guys?

The next school event was the library orientation on Thursday. It would probably be better to write "orientation in the library web, databases and such stuff," because the library tour was really short and we didn't even visit the department I will need the most, probably because it's in a different building, but just across the street from the main library building. I'll have to go there on my own, I'm really looking forward to holding a book again. Meanwhile I've been reading stuff from openculture, where is, among other things, a lot of good literature, legally and for free. I don't understand, why I haven't known about this site before!

On Thursday afternoon I went to the school again, this time because of the audition to the school choir. After twelve years of rehearsals on every Friday I would really miss it. The audition started at 6 and there was so many people, considering that the day before was already one round of auditions. I'm not sure how many people there were exactly, I'd say something around 20, and another 20 were on Wednesday. My turn came around 8. After two hours of waiting I was really tired, but I was successful! Now I only have to get used to rehearsals on Tuesday instead of Friday and 3 hours long instead of just 1,5.

There really wasn't much of organized programme this week, so most of the time I had to think of something to do. I spent an awful lot of time watching series, in particular Doctor Who, which has been my addiction since I found it not even a year ago. I've seen each episode at least twice, many of them even much more times. Of course I was looking forward to the eighth season, with which I've been quite satisfied so far, the second episode being the best in my opinion. I'm also curious, how will the relationship between Clara and Danny develop - so far it looks like the more dominant and more active part will be the woman, as it is typical for Doctor's companions, but I'd like to be mistaken.

Another serie which I'm hooked on right now is Arrow. Today I finished the first season (the authors must have known, who will be my favourite character, so they made sure they'll kill him) and started watching the second. I'm sure I'll finish before the third season starts, which is, as far as I know, in one month.

Now it seems that I've spent the whole week in front of the computer, but that's not true! The weather got really nice, sometimes it's possible to go out in short sleeves, and when you have forrest right behind your house, it's almost irresistible. I started quite regularly to go hiking and getting lost in the woods. I usually check the map at home and plan the route, but I usually don't manage to keep on it (so far I haven't wandered off only once). But it's much more fun with getting lost. And it's not so terrible - when you really don't know where you are, just find the nearest bus stop, if possible with a bus heading towards the city center, and just get your ass moved from the place you don't know to somewhere you know it a bit more. When I got home, I of course found out, that I was exactly on the street where I wanted to be and if I haven't panicked and went on in the direction I wanted at first, despite it going back to the forrest, I would've emerged from the trees in a place that I already know. Well, I'll know the next time.